Nemoc mi vzala sílu. A dala mi lekci, kterou musím sdílet.

Letošní jaro je pro mě hodně jiné, než bych si přál. Už více než dva měsíce bojuji s poměrně vážnou nemocí a poprvé za těch deset let, co budujeme naši sportovní akademii, jsem musel úplně přibrzdit. Přesto bych vám chtěl napsat pár slov co se děje. Možná i proto, abych připomněl, proč Elitavers vůbec existuje.

Před deseti lety jsme začínali s vizí, že sport není jen pro šampiony. Je pro všechny – pro kluky a holky, kteří chtějí něco zkoušet, posouvat se, najít si partu kamarádů a naučit se vnímat pravidla, fair play a své osobní limity. Dáváme prostor i dětem, které nejsou od přírody sportovní talenty – a právě o tom to celé je. Protože právě tyto děti si zaslouží naši pozornost, nejen ty talentované. Dítě, které nezískává medaile, není horší dítě. Je skvělé vidět i ty malé pokroky a první radosti každého sportovce – a umět je ocenit.

Práce s dětmi mě stále naplňuje. Dává mi smysl. Ale i sportovec někdy narazí na limity – a já jsem je letos bohužel přecenil. Už vloni touto dobou jsem cítil velkou únavu. Ale jako správný sportovec jsem to chtěl "překonat". Všechno jsem chtěl zvládnout. Jenže tentokrát to byla chyba. Letos v březnu mě dohnalo vyčerpání a tělo řeklo dost.

Skončil jsem v nemocnici se zánětem mozku. Podstoupil jsem řadu vyšetření, včetně lumbální punkce – odběru mozkomíšního moku přímo z páteře. Musel jsem zůstat týden hospitalizovaný, odříznutý od všeho, co mi dávalo smysl. A když jsem se konečně vrátil domů, nečekalo mě uzdravení, ale další boj – klidový režim, omezení, nejistota. Když to vypadalo, že se blýská na lepší časy, přišla další komplikace – zánět rohovky. Ten s sebou nesl nejen bolest a další omezení, ale i reálné riziko trvalého poškození zraku. To slovo – "trvalé" – mě děsilo.

Po návratu z nemocnice začaly týdny, na které nikdy nezapomenu. Neustálé návštěvy lékařů. Strach, že nemoc zanechala následky. Ten strach byl všudypřítomný – tichý, ale drtivý. Přidala se nespavost. Několik týdnů jsem téměř nespal. Jen tiché noci, bolest hlavy a tikot hodin, který nepřinášel klid, ale úzkost. Myšlenky běžely, tělo stálo. A do toho pocit samoty – hluboké, neodbytné, která tě obklopí i uprostřed domova. Představte si, že vaše malá dcera přiběhne s nataženýma ručičkama, chce se pomazlit, pohrát si, cítit vaši blízkost… a vy tam jen ležíte. Bez síly, s bolestí v těle i na duši. Jen jí tiše řeknete, že dnes to nejde. A zítra taky ne. A možná ani příští týden.

Pro tátu, který miluje děti a vždycky chtěl být oporou, hrdinou, tím silným, který zvedne a rozesměje – je tahle bezmoc těžší než jakákoli nemoc.

I teď, když se snažím s ní trávit co nejvíc času, je to nesmírně náročné. Po chvíli přichází únava, hlava říká "odpočívej", ale srdce chce být tátou naplno. Chce dělat radost tomu malému človíčku, který má ten nejkrásnější úsměv na světě.

Dnes jsem ve stavu, kdy i sebemenší námaha znamená vyčerpání. Mozek hlásí "zpomal, odpočívej, dej mi čas." Ale duše sportovce křičí po pohybu. Chce na kolo, chce běžet, posilovat, znovu cítit tu kondici, kterou jsem vždy považoval za samozřejmost – a hlavně za nástroj, jak jít příkladem dětem, které trénuji. Protože věřím, že nejlepší motivace je osobní příklad. Jenže teď nemohu nic z toho. A právě to je na tom všem možná nejtěžší – naučit se přijmout vlastní hranice. Nedobrovolně. Pokorně. A bez jistoty, kdy to skončí.

Momentálně se pomalu vracím. Ale stále se potýkám s bolestmi hlavy, velkou únavou a tělo mi dává jasně najevo, že se nesmí přepínat. Sport, který mám tak rád, je teď mimo hru. Nejlepší lék? Klid a trpělivost – to nejde uspěchat. Pro sportovce, aktivního člověka a hlavně tátu, který se tak rád věnuje své dcerce, je tohle opravdu hodně náročné.

Je pro mě těžké nebýt naplno u toho, když akademie žije a běží. Elitavers je moje srdcovka a každodenní práce, ať už na bazénu, hřišti nebo v kanceláři. Všechno běží tak rychle a nejde to zastavit. Za reálným fungováním akademie stojí spousta práce, která není vidět – a která je potřeba dělat každý den. Překonávat překážky. Protože když nemáte olympijské vítěze a medailisty, těch překážek je opravdu hodně. A to je někdy smutné a velmi vyčerpávající.

Obyčejné děti, které nemají medaile, totiž nikoho moc nezajímají. Nikdo netleská šesti stovkám sportujících dětí týdně. Když nemáte medaile, jste najednou "divní". Jenže my divní nejsme. Jsme akademie, pro kterou medaile a úspěchy nejsou tím nejdůležitějším. Naše hodnoty jsou jinde – radost z pohybu, zážitky s kamarády, respekt k pravidlům a oslava každého malého zlepšení.

Díky týmu instruktorek a instruktorů, kteří to dělají s radostí a láskou, běží naše programy úspěšně ke konci školního roku. Za to jim patří obrovské poděkování.

Tím, že se blíží červen, by se mohlo zdát, že přichází čas odpočinku. Ale opak je pravdou – v létě nás čeká už 11. ročník našeho velkého sportovního kempu pro děti Prázdniny v pohybu 2025. Vše bude připraveno na 100 % a těšit se můžete na sympatický a energický tým a zábavný program. 

Z celé téhle zkušenosti si odnáším jedno důležité poučení – a chci ho předat dál. Naslouchejte svému tělu. Nečekejte, až vás zastaví nemoc. Nevěřte tomu, že všechno musíte zvládnout sami. Síla není v tom být pořád silný. Síla je v tom umět si říct o pomoc, když už nemůžete. Dlouho jsem si myslel, že to zvládnu, že "ještě vydržím", že až příště bude volněji. Jenže ono žádné příště nepřišlo – přišlo vyčerpání a nemoc.

Dnes už vím, že není ostuda zpomalit. Není slabost říct: "Potřebuju pauzu." Když dlouho ignorujete svoje vlastní potřeby, tělo si to jednoho dne vezme samo – a už si nevyberete jak, kdy a na jak dlouho.

Přeju každému z vás, abyste se do podobné situace nikdy nedostali. A pokud už v ní jste – nevzdávejte to. I z nejhlubší tmy se dá najít cesta ven. Pomalu. S trpělivostí. A s vědomím, že padnout není konec. Důležité je zvednout se a jít dál – třeba jinak, pomaleji, ale s větší pokorou k sobě samému.

Děkuju vám všem za pochopení, podporu i trpělivost.

I když momentálně nejsem tak často na sportovištích a nejsem stoprocentně "ready", jsem s akademií víc, než by doporučovali lékaři.

S úctou a díky,

Libor Kuchyňa

zakladatel Elitavers – Sportovní akademie Jihlava

www.elitavers.cz